Vyhledat
  • Sdružení

DÍKY NÁROČNÉ PRÁCI NA FARMĚ JSEM BYLA VŽDYCKY ZDRAVÁ A SILNÁ

V zázemí atletického stadionu v Čáslavi jsme si příjemně povídali s paní Jarmilou Kratochvílovou, patronkou Czech Target Sprint Open…



Paní Jarmilo, vážíme si již více než rok trvající spolupráce s Vámi a jsme rádi, že i Vás Target Sprint oslovil. Kdy a jak jste se s ním seznámila a čím Vás oslovil?

Úplně poprvé jsem viděla Target Sprint právě u nás v Čáslavi, když tady závodily děti jedné základní školy. Zkoušely si tuto disciplínu poprvé a překvapil mě jejich spontánní zájem, viděla jsem, že si to chtějí nejen zkusit, ale že je to i baví.

V čem vidíte unikátnost Target Sprintu pro soutěžící i diváky?

Nejde o jednostrannou sportovní činnost, ale o zajímavou kombinaci, která vyžaduje zvláštní fyzické i psychické schopnosti. Po náročném běžeckém úseku je třeba se zklidnit a soustředit se na úspěšnou střelbu. Sama jsem si to i zkusila, myslela jsem, že na to hned přijdu, ale poznala jsem, že to není žádná legrace. Skvělá je i jistá podobnost nového Target Sprintu s oblíbeným biatlonem, který také v televizi pozorně sleduji a obdivuji skvělé výkony nejen našich reprezentantů.

Myslíte si, že Target Sprint má u nás budoucnost?

Viděla jsem s chutí závodící holky a kluky a když jsem s nimi po závodech mluvila, nikdo neřekl, že se mu to nelíbí! Naopak nadšeně prožívali, když se jim závod povedl, nebo byli správně sportovně naštvaní, když se třeba nemohli trefit. Jsem přesvědčená, že Target Sprint je zajímavý a perspektivní, budu mu fandit, aby si co nejdřív našel pevné místo mezi ostatními sporty.

Může být jednou olympijským sportem?

Je to asi běh na delší trať, ale proč by nemohl? Když bude mít dostatečnou podporu, budou na to finance i zapálení organizátoři a trenéři, je to určitě možné. Dnes jsou do programů olympiád více zařazovány moderní sporty, které jsou nejen divácky, ale i televizně a sponzorsky zajímavé, a to všechno může Target Sprint splňovat.

Patříte k legendám a nejlepším českým sportovcům historie, rádi bychom Vás přesto trochu více představili zejména nejmladší generaci. Kdy a jak jste začala sportovat?

Pocházím z malého města (Golčův Jeníkov), což vlastně byla jedna velká přírodní tělocvična, víc jsme neměli, tam jsme se hýbali. Občas mi bylo divné, že stačím klukům z ulice, ale nikdo mi nikdy nic neřekl. V létě, v zimě jsme pořád lítali venku a ani mě nenapadlo, že se jednou budu nějakému sportu věnovat. Až na základní škole, v osmé, možné deváté třídě, přišel nový učitel tělocviku a řekl mi, že jsem šikovná a že bych se měla sportu víc věnovat. V Jeníkově to ale moc nešlo, dodnes tam není u školy žádná dráha. Pak jsem přešla na střední školu do Čáslavi, mohla jsem tedy s něčím začít, ale v prvním ročníku jsem stejně jen občas chodila na nějaké školní závody a organizovaně nic nedělala, i když mě moje spolužačka – atletka na stadion pořád lákala. Ani nevím proč, ale poslechla jsem jí až ve druhém ročníku, takže jsem s opravdovou atletikou začala až někdy mezi 16. a 17. rokem. Hodně mi ale pomohla fyzická práce, kterou jsem do té doby musela zvládat. Strejda měl malé hospodářství a my jsme byli zvyklí mu pomáhat, a to i s těžkými pracemi. Třeba jsem do večera házela balíky slámy, třídila řepu apod. a druhý den jela do Prahy na závody. Nevím, jestli by to dneska někdo chtěl dělat podobně, já jsem za to ale vděčná a myslím, že i díky náročné práci venku jsem vždycky byla zdravá a silná.

Kdy a proč jste se specializovala na Vaše nejsilnější tratě, tedy 400 a 800 m?

Zpočátku jsem běhala krátké tratě – 100 a 200 m. Potom, co jsem jednou na podzim ve Slatiňanech doběhla svoji první „čtvrtku“, na kterou mě trenér přihlásil bez mého vědomí, ležela jsem na dráze a říkala jsem si, že „tuhle hrůzu“ už v životě nepoběžím. V následující zimě jsem normálně trénovala a netušila, že moje tréninky už jsou zaměřovány na trať 400 m. Pak jsem na jaře zaběhla svoji druhou „čtvrtku“ o 4 vteřiny rychleji než tu první a bylo rozhodnuto. Od začátku mě tady vedl trenér Miloslav Kváč (pozn.: zemřel 2018), byl to voják, vyžadoval přísný režim, takže to s ním bylo trochu těžší. Občas jsem si říkala, že už druhý den nepřijdu. Ale vždycky se mi to do rána v hlavě rozleželo a přišla jsem. Až časem jsem poznala, že věděl, co dělá, a také mi došlo, že ten jeho až vojenský dril byl k něčemu dobrý.

Jak dlouho trvalo, než jste se prosadila mezi evropskou a světovou elitu?

Zpočátku to vůbec nešlo rychle. Trenér nebyl specializovaný atletický trenér. Do roku 1969 velel v Čáslavi kasárnám a než já jsem přišla, tak tu za muže házel oštěpem. Při studiích v Rusku se naučil výborně běhat na lyžích, takže i mě pak na běžkách pěkně honil. Vlastně jsme se od sebe vzájemně učili. První velké závody jsem běžela v rámci mistrovství Evropy v roce 1978 v Praze. V Čáslavi jsem začala běhat v roce 1967, takže to trvalo celých 11 let. I po tomto ME jsem stále normálně chodila do práce a k tomu ještě jezdila do Prahy do školy. V noci jsem se učila, ráno ve čtyři, v létě, v zimě, jsem běhala po silnicích v okolí a pak šla do práce. Když to dneska někomu říkám, kroutí nevěřícně hlavou. Podmínky se mi zlepšily až po olympijském stříbru v roce 1980, pak už jsem nemusela chodit do práce a trénovat v noci.

O Vás je známo, že jste byla schopná a ochotná polykat neuvěřitelně vysoké tréninkové dávky, které by jiní nevydrželi. Byl to hlavní důvod Vašich úspěchů?

Asi ano, já nebyla přirozený talent, musela jsem si všechno tvrdě vydřít. Díky přirozenému pohybu a práci v dětství jsem si přinesla do atletiky dobrý fyzický fond, na kterém mohl trenér postupně stavět. Určitě mi pomohlo, že jsem trénovala na škváře. Ty rychlé závodní povrchy jsou sice fajn při závodech, ale na škváře se noha lépe přizpůsobí, nedostává takové zpětné nárazy, a proto víc vydrží. Hodně jsem běhala i na zdejší pilinové dráze, která už taky neexistuje. Ale tím vůbec nejdůležitějším faktorem bylo to, že jsem atletiku začala mít ráda. Jakmile má člověk něco rád, vydrží mnohem víc. Jakmile trenér poznal, že atletiku miluju, věděl, že zvládnu všechno a začal se tím řídit (smích). Dnes mladí většinou něco takového neznají, přijdou na trénink, nějak to odběhnou a jdou domů. I svým svěřencům říkám, když nemáte sport rádi, je to konečná.

Jste ověnčena mnoha světovými i olympijskými medailemi, dá se přesto říct, kterého úspěchu si nejvíc vážíte?

Určitě stříbrné olympijské medaile. Ta mi otevřela cestu ke všem dalším medailím, i k těm zlatým. Medaile z Moskvy byla nečekaná, na olympiádu jsem jela s tím, že když se náhodou dostanu do finále, tak že to bude hodně dobrý úspěch. Myslela jsem si, že bych mohla o čtyři roky později přidat i další olympijskou medaili, ale v roce 1984 nás na olympiádu do Los Angeles nepustili. Šance bych tam jistě měla, v roce 1983 jsem získala tituly mistryně světa a zaběhla i světový rekord.

Ano, celý svět dodnes obdivuje Váš světový rekord na 800 m z roku 1983 (pozn.: je to nejdéle trvající světový rekord v historii atletiky). Tušila jste před tím mnichovským závodem, že byste mohla rekord vytvořit?

Byla to náhoda! Já jsem tam ani osmistovku běžet neměla. Den před tím, než jsme jeli do Mnichova, jsem běžela v Praze Rošického memoriál na 400 m a zaběhla jsem druhý nejrychlejší čas na světě za Maritou Kochovou, která byla mým vzorem. Vybraní závodníci pak mohli jet na otevřené závody do Mnichova, nás tenkrát nikam ven nepouštěli, ale díky tomu mému času jsem mohla jet. S trenérem jsem byla domluvená, že v Mnichově poběžím dvoustovku, protože MS je až za deset dní, tak jsem si chtěla otestovat rychlost, abych věděla, na čem jsem. Doma jsem pořád vyhrávala a nemohla jsem se s nikým porovnávat. Když jsem ale přijela po závodech v Praze domů, chytla mě křeč do nohy a nebyla jsem v úplném pořádku ani když jsme přijeli do Mnichova. Věděla jsem, že mám formu, ale co kdyby se něco stalo? Většinou ke zranění dochází právě na krátké trati. Co s tím? Něco jsem běžet musela, protože by mě příště nikam na závody ven už nepustili. Tak mi dal trenér vybrat 800 nebo 1500 m. Vybrala jsem si „půlku“ s tím, že se vlastně vůbec o nic nejedná a že to poběžím tak, abych byla v pohodě. Neměla jsem ji v plánu ani na MS. Mnichovský závod žen na 800 m byl stranou zájmu diváků i televizí, nikdo netleskal a zaznamenáno je jen posledních asi 150 metrů. V cílové rovince jsem samozřejmě vnímala čas, věděla jsem, že rekord drží Ruska, ale nevěděla jsem přesně setiny. Vyšlo to, asi i díky tomu, že jsem v tu chvíli nemusela, ale mohla.

Málokdo už ale ví, že jste i světovou halovou rekordmankou na 400 m a mnohonásobnou národní rekordmankou (100 m, 200 m, 400 m a 800 m). Svědčí to o Vaší výjimečnosti, není však načase, aby Vaše výkony, zejména ty na národní úrovni, už někdo překonal?

V Čechách tomu upřímně zatím moc nevěřím. Ale na světové scéně se to klidně může stát. Vloni se mi na MS v Dauhá moc líbila Salma Íd Násirová z Bahrajnu, která na čtvrtce zaběhla třetí nejrychlejší čas v historii. A kdyby mohla závodit Caster Semenayová, tak ta by rekord brzy zaběhla určitě.

Dá se trochu porovnat atletika Vaší doby s tou dnešní?

Moc ne…, velký rozdíl je v tom, že dneska se strašně moc závodí. Jsou tu Diamantové ligy, různé další mítinky a závodníci běží třeba i 25 závodů za rok. Já jsem v roce 1983 osmistovku běžela jen čtyřikrát! Poprvé v Mnichově při rekordu a pak na MS v rozběhu, semifinále a ve finále. A dneska navíc do sportu vstoupily peníze. Já běhala pro radost. Za světový rekord jsem dostala odměnu 3000 Kčs, což byl jeden mírně nadprůměrný měsíční plat. Za olympijské stříbro jsem dostala 8000 korun, dnes je to 1,5 milionu! Takže porovnávat je složité. My jsme to dělali rádi, a ne pro peníze. Byli jsme dobrá parta, což už dneska taky moc nikde není.

Kdy a jak jste ukončila závodní kariéru?

Moje rozloučení mělo původně přijít už na olympiádě v Los Angeles, tam jsme ale, bohužel, nemohli z politických důvodů startovat. Přišla ztráta motivace, ale atletiku a závody jsem milovala, tak jsem ještě závodila dál. Že skončím, jsem se definitivně rozhodla v roce 1988, tedy půl roku před olympiádou v Soulu. Trenér byl z mého rozhodnutí nešťastný, ale pochopil, že bez maximální motivace, a já ji fakt už neměla, to nemá cenu. Navíc jsem v té době začala cítit bolesti zad, což jsem do té doby taky neznala.

Shodou okolností s Vámi teď sedíme ve Vodrantech, tedy sportovním areálu, který je nerozlučně spojen nejen s Vaší aktivní sportovní kariérou, ale i s Vaším dalším životem. Prosadila jste se jako úspěšná trenérka, vychovala jste např. mistryni světa…

Ano, ve Vodrantech působím už 52 let, a i když jsem závodila za Vysoké školy Praha, tak s podmínkou, že budu trénovat tady. Po ukončení kariéry jsem tu zůstala a začala trénovat děvčata. Už po olympiádě v roce 1980 mi trenér říkal, že bych si měla dodělat trenérskou školu, protože věděl, že bych nemohla celé dny sedět v kanceláři. Takže mě do trénování vlastně dokopal.

Jaké byly Vaše trenérské metody? Pokračovala jste v linii Vašeho trenéra Miroslava Kváče, nebo jste šla jinou cestou?

Nejsem tak tvrdá jako on, musela jsem si najít svoji vlastní cestu. Náročná jsem ale byla, naštěstí holky (Hana Benešová a Ludmila Formanová) mi byly v lecčems podobné, hlavně byly ochotné poctivě makat, měly to rády a vzájemně si pomáhaly. Přesto jsem před nimi dlouho neotevřela svoje tréninkové deníky, ty moje dávky byly prostě extrémní. Holky neodešly z Čáslavi, zůstaly tu se mnou a rychle se lepšily, už jako dorostenky měly mezinárodní úspěchy. Hanka bohužel brzy skončila, Lída to dotáhla až k mistryni světa.

K vynikajícím výkonům Vašim, ale i Vašich svěřenkyň musela patřit i dobrá životospráva, stravovací návyky apod.

Možná se budete divit, ale ani já, ani holky jsme speciální stravování nikdy neřešily. Holky byly taky z vesnice, obě stejně jako já zbožňovaly od malička řízky… Moje maminka vařila denně pro deset lidí, většinou na sádle, a bylo jasné, že mi nebude dělat něco speciálního. Byla jsem prostě zvyklá jíst maso a holky na tom byly podobně. Dnes by to už asi neprošlo, ale jak vidíte, fungovalo to.

Řekněte, co Vám sport dal a jestli i něco vzal?

Ono se to celou dobu vyrovnávalo. Dřina, odříkání, radost, úspěchy. Myslím, že hlavně díky pohybu a sportu jsem byla celý život zdravá, nikdy jsem nemusela na žádnou operaci, ani dnes si na zdraví nestěžuji, a to je velký dar! Ne, atletika mi nic nevzala, spíše naopak.

Je důležité, aby i dnešní mládež sportovala a proč?

Děti by určitě měly sportovat. Dnes pořád sedí u počítačů, bez mobilů nedají ránu, nechtějí být venku, protože je tam buď zima, nebo vedro… Navštěvuji hodně sportovních akcí, ale mladých lidí tam, bohužel, moc nevidím. Vnímám pokles zájmu o sport, pozoruji to i na školácích, kteří sem (do Vodrant) chodí na hodiny tělocviku. My jsme tělocvik téměř bez výjimky milovali, dnešní děti jsou často znuděné a pohyb jim nic neříká. Je proto dobře, když rodiče vedou děti ke sportu, když se přidají učitelé, trenéři, bude to zase dobré.

Děkujeme za příjemný rozhovor, ať se Vám všechno daří a těšíme se brzy na viděnou, nejpozději při finálovém kole Czech Target Sprint Open v červnu 2020.


Jarmila Kratochvílová:

atletka, stříbrná olympionička (běh na 400 m, LOH 1980 Moskva);

mistryně světa v bězích na 400 m a 800 m;

držitelka světového rekordu v běhu na 800 m (1:53,28 – nejdéle platný rekord světové atletiky);

držitelka platných národních rekordů v bězích na 100 m, 200 m, 400 m a 800 m.






Foto: archiv Sdružení sportovních svazů České republiky

© 2018 Target Sprint

SSS_Line_invert.png
  • Black Facebook Icon
  • Black YouTube Icon